ÚVOD   DÍLY   MAPA   BLOG  


Rýmu rozjezdíme, průjem rozchodíme
02.10.2020

Uprostřed pandemie čínské chřipky se snažíme žít normálním životem. Tedy, normálním v rámci možností. Naše dcery už zase nechodí do školy. Týnka dostala od spolužačky Natálky rýmičku. Hned druhý týden, co začala navštěvovat školu. A od ní skoro celá rodina.



Zprvu jsem si dělal legraci, že mé ženy a dívky konečně poznaly, že vysmívaná nejhorší mužská nemoc není úplně banální onemocnění. Jenže přišly horečky a kašel a rázem jsem měl doma lazaret. Já jsem vzdoroval, seč mi síly stačily, protože vím moc dobře, co rýmička dovede. A když už jsem měl pocit, že to na mě leze taky, vzal jsem kolo a jel jsem se vypotit do Jizerek. Pomohlo to.

Po týdnu se situace zlepšila. „Jdeme na kolo,“ řekl jsem. Jenže děvčata byla unavená další týden a půl a na kolo se nešlo. No a když jsem se podíval, jak počty nakažených čínskou chřipkou utěšeně rostou, tak jsme se rozhodli, že už holky do školy nepošleme, než se to přežene. Protože když je banální viróza vyřadí z provozu bezmála na tři týdny, jak by asi fungovala ta od čínských soudruhů?

Před pár lety jsem vyprávěl dcerám, jak jsem kdysi zažil uhelné prázdniny. To bylo v roce 1979, kdy mi bylo 11 let. V zimě, po týdnu na horách, stráveném s rodiči (historky z běžek si nechám na jindy), byly takové mrazy, že zamrzlo Labe. Nákladní lodě, vozící uhlí, nemohly plout a dovézt uhlí do elektráren. Bylo pak málo elektřiny a školy zůstaly zavřené.

Týden jsem sáňkoval před domem a skvěle si to užíval. Jenže pak to protáhli ještě o týden a byla to taková otrava, že už jsem se začal těšit do školy. Teď to vypadá, že naše děti nečekají tři týdny, ale dva roky prázdnin. Jako v tom románu od Julese Verna. První volno bylo od března do letních prázdnin. Nebyla to žádná pohodička, čtyři měsíce probíhalo domácí vyučování. A má paní je velmi důsledná učitelka.

Sotva v září vypukla škola, vrátila se čínská chřipka. Ony ty děti, jak na sebe prskají, šíří to svinstvo mezi sebou i svými rodinami. Druhá vlna (píši to takto podrobně pro budoucí generace, aby si nemyslely, že jen jezdíme na kole a máme pohodičku) se jeví jako ta před sto lety, kdy řádila chřipka španělská (ale taky z Číny). Po první vlně si lidé oddechli a rozhodli si vynahradit. o co přišli kvůli omezením z první vlny. A vrátilo se jim to takovým způsobem, že koukali jako sůvy z nudlí. Jako koukáme my a mnozí z nás tomu nechtějí uvěřit.

Dnes jsem v rámci rekonvalescence vzal holky na procházku. Ona to byla zdravotní procházka i pro mne, protože rýmičku jsem sice nedostal, ale potkalo mne nějaké střevní onemocnění, podobné tomu, co jsem kdysi zažil při návratu z Mexika. Ovšem jako jsem rozjezdil v Jizerkách rýmičku, rozhodl jsem se průjem rozchodit.

Vybaveni teplým oblečením a zásobou papírových kapesníků jsme vyrazili na houby na Šumavu. Tu nejlepší dobu jsme propásli, ale pár pěkných kousků jsme našli. Jenže se ukázalo, že nemoc holky dost vyčerpala a po pár kilometrech chůze v lese byly úplně hotové. Do toho Týnka někde ztratila telefon a byla celá smutná. Jen já jsem střevní potíže rozchodil a tak jsem mohl vyhlásit smělý plán: „Zítra konečně jedeme na kolo! Na Brdy.“