Opuštěná kopcovitá krajina plná lesů a pastvin, hustá síť lesních cest s různorodým povrchem, přehledné
turistické značení a minimum turistů i cyklistů, přírodní zajímavosti a naučné stezky, to vše předurčuje tuto poměrně málo
známou část země k prozkoumání.
Z vesničky Lesná ke kapličce
Na jihozápadě Čech je turisty a cyklisty nejvíce navštěvována Šumava a pokud jede někdo do Českého lesa,
navštíví spíš jeho jižní část u Domažlic. Známý je třeba Babylon a okolí, kam jezdili Pražané na letní
byt již ve dvacátých a třicátých letech minulého století. My jsme se dnes podívali na Tachovsko v okolí
Lesné, kam se do roku 1990 kvůli hraničnímu pásmu kromě pohraničníků a místních obyvatel nikdo nedostal.
Poválečný odsun německých obyvatel a asanace vesnic kvůli hraničnímu pásmu vytvořila z krajiny, obývané
po staletí, pustou oblast s poměrně nedotčenou přírodou.
Lesná je malá vesnička poblíž Tachova. Z místních pamětihodností můžete navštívit barokní zámek, kostel
svatého Mikuláše s barokními úpravami a prohlédnout si sochu sv. Jana Nepomuckého a tři dvousetleté lípy.
Po modré turistické značce vyjedeme směrem k rybníkům na jihozápadě od Lesné a po chvíli již odbočíme do
lesa. Lesem teď pojedeme dlouho a cestou bude jen málo obydlených míst.
Po několika kilometrech dojedeme k malé kapličce, nazývané Domeček Matky boží (Hütten Muttergottes),
kterou nechala postavit v roce 1890 majitelka velkostatku Lesná Berta Širtingárová. Konala se zde řada
pobožností až do roku 1946, poté kaplička chátrala a až v roce 1993 byla opravena. Kromě pobožností sloužila
i jako důležitý orientační bod ve zdejších hustých lesích, které byly dříve osídlené hustěji, než dnes.
V okolí byly sklárny, brusírny a leštírny skla, mlýny, hamry a papírny, v lesích jste mohli vidět uhlíře
a sběrače smoly, ze které se vyráběla kolomaz. Po tom všem tu nezbylo vůbec nic,
jen pamětní tabule naučných stezek, kolem kterých dnes budeme projíždět, připomínají zašlý život pohraničí.
Cesty zničené od těžařů v chráněné oblasti
Od kapličky jedeme po široké cestě k rozcestí pod Chloumkem, kde odbočíme doprava a pojedeme teď chvíli
náročnějším terénem. Cesta by se dala projet celá až k rozcestí Pod Liščím vrchem u Hraničního potoka,
nebýt toho, že firmy, které tu těží dřevo, rozjezdily svými těžkými stroji podmáčenou půdu a zanechaly
po sobě stopy v podobě hlubokých příkopů, plných vody. Přestože jsme v chráněné krajinné oblasti, zřejmě
nic nedonutí těžební společnosti k tomu, aby po sobě zničené cesty opravily.
Zmizelé Hraničky
Temně hnědý Hraniční potok se vlévá do rybníků nad bývalými Hraničkami. Tam od roku 1737 stávala sklárna,
později přibyla vysoká pec, šest hamrů na tyče, jeden na železné pruty, jeden na plechy a cínárna.
Většina těchto zařízení byla v provozu do roku 1866, pak byly přestavěny na leštírny skla. V roce 1938
měly Hraničky 344 obyvatel. Dnes tu žádné domy nestojí, stejně jako v dalších bývalých vesnicích.
My z rozcestí nad Hraničkami, kde stávala Nová Huť , pokračujeme po červené a pojedeme po ní většinu cesty.
Před obydlenou Starou knížecí hutí vyjedeme na pořádný kopec a chvíli pojedeme otevřenou krajinou.
Starou knížecí huť založili majitelé waldheimského statku, knížata Lobkovicové kolem roku 1710. V roce
1738 je poprvé zmiňována jako Stará Knížecí Huť, aby byla odlišena od nedaleké Nové Knížecí Huti.
Zmizelé Stoupa a Česká Ves
Jedeme opět po asfaltové cestě, po které se před dvaceti lety proháněli pohraničníci. Bývalou Stoupu
a bývalou Českou ves připomíná informační tabule na okraji cesty. Z půvabné češtiny je zřejmé, že se na
instalaci tabule podíleli původní němečtí obyvatelé, či jejich potomci: „Založeni jde zpét na Knizecisklenenou
Hut. Koncem roku 1710 je busic Jakob Bauer poprevé zminény. Rozbusény stérk se potreboval k výrobe Skla.
Stoupa na stérk stála prý tam, kde pozdéy stal Mannertuv dům cislo 6. Neyvétsi selska usedlost v misté byl
Scherer císlo 1... Nasledkem spatnych sklizni vznikla u obyvatelstva bida, tak méli muzi dva roky praci na
stacbé silnice při lamani kamene rozbyeni kamene, byla to sice tézka, ale vitana práce...“
Pokračujeme lesem přes potůčky v neporušených údolních nivách k bývalému Zlatému potoku. Tam stávala
sklárna, kterou v roce 1736 a 37 dvakrát po sobě vypálili obyvatelé sousedního Waldheimu, aby se zbavili
konkurence. Současně se sklárnou vznikla vesnice, která se se zánikem sklárny v roce 1894 začala vylidňovat
a před válkou zde zbyla jen hospoda a hájovna. I ty po roce 1945 zanikly.
V moci těžařů
Asfaltka končí a začíná široká zpevněná cesta, která je bohužel na krátkém úseku úplně rozježděná těžkými
stroji. Příkopy podél cesty jsou zanešeny zbytky po těžbě dřeva a na cestě leží obrovská hromada klestí,
která znemožňuje průjezd. Pak cesta začíná stoupat a hlubokými rýhami od pneumatik stékají tenké pramínky
vody. Nad vším se vznáší hnilobný pach bahna, připomínající močůvku. Prostě parádní zážitek. Naštěstí je to
jen pár set metrů a dál už můžeme pokračovat v sedle.
Kolem zchátralých objektů bývalé pohraniční stráže u hájovny Němeček dojedeme na okraj rozsáhlých pastvin
u bývalé Pavlovy huti. Zde byla sklářská huť a pila z roku 1740, ves vznikla později. V padesátých letech
při budování hraničního pásma byla ves zničena- zátarasy procházely přímo skrz ves.
U bývalého Pavlova Studence je odbočka k malému hřbitovu. Ten je
vzorně udržován bývalými sudetskými Němci. Pavlův Studenec patřil k největším osadám v tachovském pohraničí.
Vesnice vznikla počátkem 18. století na staré obchodní stezce, před válkou zde žilo téměř 1000 obyvatel.
Kromě Němců to bylo i několik Čechů a byla zde celnice a četnická stanice. Po válce byl Pavlův Studenec částečně
dosídlen, ale s nástupem socialismu se ocitl v tzv. zakázaném pásmu. Zůstaly stát jen kostel, škola, fara,
celnice a několik domů. V 70. letech byly hraniční zátarasy posunuty dále
do vnitrozemí a pak byly všechny zbývající stavby zbořeny.
Přes louku se dostaneme po asfaltce na kopec, kde odbočíme na modrou značku. Na rozcestí je pomník četnického
strážmistra Ladislava Mráze, který tu byl 26. září 1938 zavražděn henleinovci. Lesní cesta nás prudkým dlouhým
klesáním dovede do Branky, kde u Olšového rybníka stojí hezká kaplička. Snad díky nedalekému hraničnímu přechodu
je zde spousta apartmánů, penziónů a restaurací. Do Olšovém rybníku se můžete jít vykoupat, případně si zarybařit.
Jsou tu pstruzi. V penziónu Pod skalkou, jsou velmi milí lidé a my jsme měli to štěstí, že tu předchozího dne byla
zabíjačka. Vím, že bůček, játra a škvarky nejsou pro cyklistu ideální stravou, ale nemohli jsme odolat!
Zpět do Lesné kolem Obory
Zbývá dojet zpět do Lesné po příjemné zpevněné lesní cestě přes obydlenou vesnici Obora s pěkným rybníčkem
na návsi a projedeme kolem stejnojmenné hájovny z roku 1650 o několik kilometrů dál. Ta byla vybudována v oboře,
patřící Windischgrätzům a je už dost zchátralá, ale současný majitel ji opravuje. Dům je to hezký, ale místo si
původní stavitelé nezvolili ideální- okolí je podmáčené a je tu spousta komárů.
Ještě několik kilometrů lesem po příjemné cestě, jen na konci před pastvami u Lesné je cesta opět bahnitá
a rozježděná. Naštěstí si můžeme kola před zpáteční cestou opláchnout v blízkém potoce.
Dnešní výlet byl spíše poznávací, než sportovní, těch 44 kilometrů v kopcích je díky zpevněnému povrchu cest
a asfaltovým úsekům poměrně snadnou záležitostí. Ti, kteří se chtějí dozvědět ještě více o zaniklých obcích u Lesné,
mohou navštívit webové stránky www.zanikleobce.cz.
Trasa:
Z Lesné u Tachova na J a JZ po modré k rozcestí u bývalé Nové Huti- po červené na SZ, S a SV
k rozcestí u bývalé Hraničné - po modré přes Branku a Oboru do Lesné
Opuštěná kopcovitá krajina plná lesů a pastvin, hustá síť lesních cest s různorodým povrchem, přehledné
turistické značení a minimum turistů i cyklistů, přírodní zajímavosti a naučné stezky, to vše předurčuje tuto poměrně málo
známou část země k prozkoumání.
Délka: 44km
