Romantické Račí údolí se zachovalým pralesem, zaniklé vesničky, zajatecký tábor, bikerská divočina i skvělá hospoda.
To vše vás čeká na 50 km dlouhém cyklovýletě Rychlebskými horami. Nic pro milovníky asfaltu, tohle je jízda po krásných
přírodních cestách.
Rozlohou jsou zdejší hory u hranic s Polskem nevelké, cyklistům a turistům však nabízejí mnoho neasfaltových cest,
vedoucích hezkou přírodou. Krajina je kopcovitá, lesy husté a hluboké - na rozdíl od jiných oblastí je tu nedrancují
těžařské firmy.
Vyrážíme z Vojtovic, malé vesničky, ležící kousek od hlavní silnice mezi Žulovou a Javorníkem. Možnosti občerstvení cestou
jsou nevalné. Kromě pár studánek, hospody v Travné a kiosku nad Travnou jsou hospody a restaurace jen v Javorníku, proto
si proviant bereme s sebou.
Jako vždy se snažíme vyhnout cestám s asfaltovým povrchem a kromě pár krátkých přejezdů se nám
to daří. Na vybranou je tu celé spektrum cest od širokých štěrkových, přes neznatelné, zarostlé vysokou trávou až po úzké
pěšinky mezi borůvčím.
Zaniklé Hraničky
Údolím Vojtovického potoka stoupáme čtyři a půl kilometru, až dojedeme na velkou louku u bývalých
Hraniček. Ty byly založeny kolem roku 1785 a bydlely tu pouze německé rodiny. V době největšího rozkvětu tu ve 27 domech
bydlelo 281 obyvatel, koncem 19. století začalo lidí ubývat a v roce 1921 tu žilo už jen 192 obyvatel. Po odsunu v roce
1945 zůstaly ve vsi jen čtyři rodiny, v roce 1949 byli všichni obyvatelé vystěhováni. Zánik vesnice urychlili obyvatelé
sousedních Nových Vilémovic včetně početné komunity dosídlených Řeků, kteří rozebrali a odnesli vše, co mělo nějaký užitek.
V roce 1960 ženisté vyhodili do povětří místní kostel a tak byla zkáza dokonána. Jen náhodou se podařilo lesnímu dělníkovi
Franzi Schlegelovi nastěhovat do svého domu, který díky tomu zůstal stát až do dnešních dnů. Smutný osud, ale pro příhraniční
oblasti naší republiky dost typický.
Zajatecké tábory a pašování přes hranice
Mineme horní okraj Nových Vilémovic a dostaneme se na rozcestí u vrchu Vábný. Kousek odtud je tabule, připomínající, že zde
stál za druhé světové války jeden z mnoha zajateckých táborů. Těch bylo na Jesenicku okolo čtyřiceti a během války jimi prošlo
přes 6000 zajatců- 2500 sovětských, 2000 Angličanů, 1000 Francouzů a 500 Poláků. Kromě toho bylo na nucené práce ve zdejších
lesích, kamenolomech, dílnách a pilách nasazeno okolo 4000 dělníků. Postavení zajatců bylo různé, k Angličanům a Francouzům se
Němci chovali poměrně ohleduplně, Poláci a sovětští zajatci trpěli nedostatkem jídla a nelidskými pracovními podmínkami.
Kousek za bývalým zajateckým táborem odbočíme na modrou značku a stoupáme a stoupáme až k hraničnímu přechodu v Černém Koutě.
Tady si prohlédneme další informační tabuli, popisující poslední pašování samizdatů z Polska 18. listopadu 1989. Na Koníček,
kde je další infopanel s fotografií zamračeného Václava Havla, jedeme po úzké pěšince, lemované borůvčím.
Je to trochu jízda zručnosti a taky je tu neobvyklé množství much, které sem zřejmě zabloudily z nedalekých pastvin.
Z Koníčku sjedeme do Zálesí, staršího muže, stojícího u chalupy s vrtačkou (je víkend, zvelebují se chaty a chalupy)
se zeptáme na nejbližší hospodu. Je dole v Travné, ale to bychom pak museli hodně stoupat zpátky na hřeben,
proto se rozhodneme najíst se až v Javorníku.
Nad Travnou mineme kiosek, obležený polskými důchodci a vydáme se k rozcestí Pod Bílou Skálou, odkud už budeme sledovat
červenou přes Javorník a Rychleby zpátky k Hraničkám.
Od rozcestí Pod Bílou Skálou je to kousek k Vysokému (nebo Vysokému kameni), kde se po kamenných schodech dostaneme na
vrchol mohutného kamenného suku s překrásnou vyhlídkou na vrcholy okolních kopců.
K Hájovně na Hoštickém potoce jedeme z kopce, ale je to místy taková divočina, že sjezd neriskujeme, ale jinak je to ten
správný terén na to, abyste si ověřili své bikerské dovednosti. Od hájovny už vede široká cesta, která před Javorníkem
přechází v úzkou asfaltovou silnici.
Hospoda, která nezklame
Při hledání restaurace, kde se vaří, jsme zpočátku neúspěšní, jeden z místních
starších občanů nám dokonce nabízí ke koupi kilo voňavých párků, které před chvílí koupil výhodně na trhu v Polsku,
protože tu prý nikde moc nevaří. Ale nakonec nám ukáže cestu k Taverně, kam sice nechodí, protože je tam draho, ale
prý tam dobře vaří. A měl pravdu.
Kromě mísy různých mas jsme si v česko- polském menu vybrali palačinky s mákem a
máslem a zmrzlinu s čerstvými jahodami a rozhodně jsme nebyli zklamáni. Cena sice nebyla, jako v bufetu, ale zas tak
hrozné to nebylo.
Zastávka v Javorníku
Místní by mi asi neodpustili, kdybych se tu alespoň lehce nezmínil o jejich městečku. Tak tedy- název města je původu
slovanského, je odvozen od přídavného jména javorný. Archeologické nálezy kamenných sekerek v blízkém okolí dokládají
již pravěké osídlení. První písemná zmínka je z roku 1290, kdy je v soupisu majetku vratislavského biskupství zmíněna
ves Jawornik. Zdejší hrad byl postaven na přelomu 13. a 14. století.
Co se týče novodobé historie, převážně německé
obyvatelstvo nepřivítalo s nadšením vznik Československé republiky, na demonstracích lidé žádali o připojení k Německu.
Těsně před válkou pak německé provokace vyústily ve vraždu dvou členů finanční stráže. Poválečné dosídlení Javorníku
příliš neprospělo a v současnosti žije město hlavně z turistického ruchu.
Na hrad Rychleby se dostaneme kolem Čertových kazatelen po červené. Čertovy kazatelny, to je romantická skalní vyhlídka
na Račí údolí se zachovalým původním pralesním porostem. Byla to oblíbená zastávka již v samých počátcích turismu
u nás.
Romantika v Račím údolí
Hrad Rychleby byl pravděpodobně postaven počátkem 14. století na ochranu stezky, vedoucí z Javorníku do Kladska.
Na protější straně Račího údolí jej doplňovalo menší opevnění, zvané dnes Pustý zámek. Hrad se poměrně brzy stal zříceninou,
asi v 15.století. Ve století 19. došlo k částečné rekonstrukci a z trosek se stala pěkná, romantická zřícenina.
Na rozsáhlejší obnovu, plánovanou začátkem 20. století spolu s obnovou hradu Edelštejn ve Zlatohorské vrchovině
se nepodařilo sehnat dostatek financí.
Po červené značce se z Račího údolí pod zříceninou dostaneme kolem Červeného dolu přes Nové Vilémovice ke Hraničkám.
Kromě sjezdu po louce do Červeného dolu stále stoupáme, odměnou je nám pak dlouhý sjezd zpátky do Vojtovic.
A to je pro dnešek konec. Doufám, že se asfaltovací mánie zdejším lesům vyhne. Že asfalt krajině neprospívá esteticky
ani jinak, je zřejmé. Poměrně časté povodně, jejichž vznik se často svádí na globální oteplování, dokládají, že bychom
měli více dbát na to, aby byla krajina schopná zadržet za deštivého počasí více vody.
A to ani nemluvím o tom, že se
cyklistů nikdo neptá, po jakém povrchu chtějí v lese jezdit. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když troufale řeknu,
že více, než zájmy cyklistů jsou přednější ekonomické zájmy. Protože zakázka na asfaltovou silnici je jistě lukrativnější,
než navézt pár náklaďáků štěrku na lesní cestu. Vy, kteří o stavbě cyklotras rozhodujete, myslete víc na to, co vaše
rozhodnutí udělá s krajinou, než na svůj prospěch.
Trasa:
Z Vojtovic údolím Vojtovického potoka na Hraničky - po červené k Novým Vilémovicím - po cyklotrase 6044 na rozcestí na Vábném -
po modré k rozcestí Nad pramenem - po cyklotrase 6222 k rozcestí Pod Bílou Skálou- po červené do Javorníku -
oběd v Taverně - po červené kolem Čertových kazatelen přes Rychleby, Červený Důl a Nové Vilémovice na Hraničky - sjezd do Vojtovic
Délka: 50km Převýšení: 1310 m Obtížnost: střední Typ kola: trek, mtb
Romantické Račí údolí se zachovalým pralesem, zaniklé vesničky, zajatecký tábor, bikerská divočina i skvělá hospoda.
To vše vás čeká na 50 km dlouhém cyklovýletě Rychlebskými horami. Nic pro milovníky asfaltu, tohle je jízda po krásných
přírodních cestách.
