Cesta z Boubína do Lochovic, 3 dny, 150 km
5. 8. 2016 Přípravy

Trénink na cestu k moři na kolech zahájíme spanilou jízdou z Boubína do Lochovic. Boubín je kopec na Šumavě a Lochovice malá víska na Berounsku, kde se mimo jiné točil seriál Okresní přebor. A hlavně tam máme děti u babičky.



Protože když dostaly holčičky vybrat, zda chtějí jet s námi 150 km terénem, nebo se válet u bazénu, představte si, že si vybraly bazén! A to za sebou měly tvrdý dvouměsíční trénink, takže by to pro ně byla hračka. Zdá se, že příliš mnoho demokracie škodí, ale abych ukázal, že nejsem despota, jak o mně občas (snad žertem) tvrdí má krásná paní, projevil jsem respekt k dětskému názoru a nechal je slunit se u babičky na zahradě.

Cestu jsme naplánovali na tři dny, ono v tom terénu s bagáží to nejede příliš rychle a cesta po asfaltu nepřipadala v úvahu. Tak jako vegan se štítí všeho živočišného, my se vyhýbáme všemu asfaltovému. Pěšinky, lesní a polní cesty, to je naše! Souznění s přírodou, zpěv ptactva nebeského, hmyz a kopřivy, kameny, kořeny a bahno, kolize, pády a požitek z drsných sjezdů, tlačení a přenášení kola v nesjízdných úsecích, to je to pravé, co pouští endorfiny do žil. Musím říci, že jsou chvíle, kdy Pája mé nadšení nesdílí, ale znáte ženy. Nemohou nás za naše úžasné nápady chválit příliš okatě.

Naplánoval jsem tedy úžasnou cestu po pěšinkách, ale první reakce nebyla kupodivu: „Tys to miláčku krásně naplánoval,“ ale: „A kde budeme spát?“ Svůj prvotní nápad, že bychom spali v lese jsem ani nevyslovil nahlas, neb jsem se obával, že by na tom mohla zkrachovat celá expedice. Zbaběle jsem rovnou vyrukoval s tím, že budeme nocovat v úžasných superluxusních penziónech, kde jsou v pokojích koupelny s vanou a hebkými ručníky. A že si s sebou vezmeme i slušné oblečení do města, protože tam, kde budeme ubytováni, budeme vyrážet do víru velkoměsta za zábavou.

Cesta byla naplánována, noclehy zajištěny, elektronické mapy staženy i s trasami do telefonu, papírové mapy zataveny do fólie, jídlo nakoupeno a oblečení připraveno. Problém, kam s těmi všemi krámy jsem naštěstí včas vyřešil. S cyklistickým batohem jsem se nechtěl tahat, obrovské nosičové brašny nepřipadaly v úvahu i proto, že nemáme na svých superkolech nosiče (a hlavně že se do terénu nehodí), řešením tedy byly brašny beznosičové Apidura. Narazil jsem na ně na internetu náhodou, ale hned jsem věděl, že pro crosscountry jsou to ta pravá zavazadla. Všechno se podařilo poměrně snadno zabalit, jen byl trochu problém s kufříkem na kosmetiku. Naštěstí jsem včas pochopil, že je to citlivé téma a včas jsem diskuzi o šminkách na kole v lese opustil.