Cesta z Boubína do Lochovic, 3 dny, 150 km
6. 8. 2016 Boubín - Strakonice, 50 km

Celý uplynulý týden strávila naše rodina na dovolené na Šumavě. Respektive na Expedici Šumava, protože o dovolené mají Pája i naše dcery úplně jiné představy (Pája: „Mně by se líbilo v Thajsku, kde je bílej píseček, modrá laguna a takový ty chatrče z roští nad tím.“)



Majenka: „Mně by se líbilo v Římě, protože je tam Koloseum.“ Týnka: „Mně by se líbilo v Lochovicích, protože je tam pes Chaplin.“. Protože do Thajska i do Říma je z Boubína daleko, odvezli jsme v pátek autem holčičky do Lochovic k babičce a většinu těch krámů, co lidé obvykle na prázdniny tahají, jsme dopravili domů.

Naplánováno bylo, že v Praze přespíme a v sobotu ráno se vrátíme už jen ve dvou zpátky na Šumavu, kde na nás v penziónu, kde jsme bydleli, čekají naše bicykly. Dostat se v sobotu bez auta na Šumavu je snadné. Jedou jen dva přímé autobusy – jeden na Kvildu, druhý do Lenory. Kdo chce jet brzy ráno, má smůlu. Náš autobus odjížděl z pražského Smíchova v 9:45 a na místě měl být lehce po dvanácté. Takže půl dne padne na dopravu na start našeho crosscountry.

V dnešní době, kdy světu vládnou informační technologie, je velmi jednoduché plánovat cestu i rezervovat jízdenky. Lístky na autobus jsem přes internet koupil s dvoutýdenním předstihem, zjistil si číslo nástupiště a na satelitní mapě našel jeho přesnou pozici. Nic nemohlo selhat. Nenapadlo mě, že po letech i u nás narazím na „bulharský systém dopravy.“ To jsem byl před mnoha lety na dovolené v Bulharsku. Jel jsem tam vlakem, z nostalgie, abych si oživil vzpomínky na dětství. Je to už víc, jak dvacet let, ale některé vzpomínky jsou stále živé. Například ta na záchody ve vlaku, které byly v takovém stavu, že s tou větší potřebou jsem čekal až do Burgasu. Když tam náš vlak přijel, letěl jsem do podzemních nádražních toalet. Bohužel ten den někdo z neinformovaných turistů zřejmě ucpal turecký záchod toaletním papírem a v podzemí bylo tak půl metru vody, ve které plavalo vše, co dělá záchod záchodem. Bulharům, dřepícím v té spoušti na bobku to očividně nevadilo, já jsem si však řekl, že vydržím do Sozopolu, kam jsme měli pokračovat autobusem.

Druhá živá vzpomínka se váže právě k tomu autobusu. Domluvit se s Bulharkou u pokladny na autobusovém nádraží bylo těžké, naštěstí jsem věděl, že Bulhaři kývají a vrtí hlavou naopak. Nástupiště, o kterém jsme se domnívali, že z něj jede náš autobus, už bylo plné lidí. Dvacet minut poté, co měl přijet autobus, najednou všichni Bulhaři popadli svá zavazadla a běželi s nimi na druhý konec nádraží. Zůstali jsme na nástupišti sami. Chvíli jsme se rozmýšleli, pak jsme popadli batohy a letěli jsme za Bulhary. A udělali jsme dobře, protože náš autobus jel opravdu nakonec z toho nástupiště, kam všichni ti Bulhaři znalí poměrů běželi. O další podobné zážitky nebyla tehdy v Bulharsku nouze a ačkoliv tam žijí lidé milí a pohostinní, do Bulharska už nikdy více. Vzpomínat na dětství mohu i jinde.

Zpět k naší expedici. V sobotu ráno vládlo v Praze teplé a slunné počasí. Na nástupiště na Knížecí přijel první z autobusů, ale byl to ten, jedoucí na Kvildu. Náš nikde. Po dalších deseti minutách, kdy už jsem byl trochu nervózní z toho, že se mi můj pracně vymyšlený plán hroutí již na začátku a že asi budeme muset jet do Kubovy Huti taxíkem, najednou půlka lidí na nástupišti vzala svá zavazadla a rozeběhla se k úplně jinému nástupišti. V tu ránu se mi vše vrátilo. Záchody v Burgasu, koš s použitým toaletním papírem v penziónu, smažené grundle u pouličních stánků, černá vlajka na pláži a obří vlny i to zkažené grilované kuře, které jsem si koupil na cestu vlakem zpět do Prahy. A cestování bulharským autobusem, kdy neplatí jízdní řády ani číslo nástupiště. Ano, bylo to tak. Náš autobus se už na nástupiště nevešel, tak zastavil jinde.

Cesta byla příjemná až na to, že jsme seděli na straně, na kterou pražilo slunce a než jsme dojeli do cíle, měla už Pája slušnou migrénu. Když jsme vystupovali v Kubově Huti, bylo o dvacet stupňů méně, než v Praze a jemně mžilo. Pro Šumavu nic neobvyklého, zvláště ve vyšších polohách. Než jsme si připravili kola, naštěstí pršet přestalo, jen v dálce nad hlavním hřebenem občas zahřmělo. Cestu v bouřce jsme na Šumavě také kdysi zažili, když jsme s malými dětmi byli na kolech u Schwarzenberského plavebního kanálu a zpět k autu to byla hodina svižné jízdy krupobitím. Snad tato vzpomínka způsobila, že Páje polevila migréna alespoň natolik, že jsme byli schopni vyjet do poloviny Boubína a pak už se řítit s obřím mrakem v zádech dál směrem ke Strakonicím.