Krupobití na Lukově
Expedice Valachy 2020, den jedenáctý, 11. 8. 2020

Poprvé se vydáme do Hostýnských vrchů. Přestože jsme odpočívali dva dny u vody, už druhá členka expedice je indisponována a tak do horkého tropického dne vyráží jen Marek (já) a Týnka. Pája s Majdou zůstávají doma.



Všechny naše aplikace na předpověď počasí ukazují odpolední bouřky. Na Aladina ani norskou YR se tady na Valašsku příliš spolehnout nedá, nejlépe funguje aplikace Morecast. Nabízí dokonce 7 – 14 denní předpověď, kde ta týdenní funguje poměrně přesně. Ale při pohybu po horských hřebenech může stejně všechno být jinak, proto jsme vždy pro jistotu vybaveni návleky na tretry a cyklopláštěnkami Silvini.

Pod hradem Lukov jsme nechali auto. Ve strašlivém horku a dusnu stoupáme ke hradu. Týnce je teprve 10, ale na svém ultralehkém karbonovém kole vyjede každý kopec. Já za ní supím a snažím se jí stačit. Na hradním nádvoří je naštěstí kiosek se stříškou, která se nám o chvíli později bude velmi hodit. Občerstveni limonádou ZON vydali jsme se s Týnkou na další cestu, ale sotva jsme dojeli k nejbližší vyhlídce, vyrostl nad námi černý mrak, který nevěstil nic dobrého.



Na zem spadlo pár obrovských kapek a už bylo jasné, co nastane za pár okamžiků. Bleskurychle jsme se vrátili na hrad a hned jsme se prozíravě schovali pod střechu kiosku. A udělali jsme dobře. Za pár okamžiků se strhlo šílené krupobití. Pár cyklistů venku ještě chvíli doufalo, že průtrž mračen přečkají venku pod stromy, ale po pár minutách se běželi schovat za námi.

Za půl hodiny bylo po všem a na zbytek dne se rozhostily tropy. První okruh Hostýnkými vrchy jsme si rozdělili na tři části. Jednak se kvůli natáčení pohybujeme pomalu a celý okruh bychom za den neujeli, jednak díky tomu projedeme území křížem krážem a objevíme při tom někdy zajímavé cesty a výsledný okruh pak upravíme.

Všude na Moravě jsou milí pohostinní lidé, jen zde zřejmě panuje nějaká anomálie. Ve Vlčkové se na nás místní selka z č.p. 113 osopila, že se opovažujeme jet po její polní cestě. Než se dohadovat, že tam nemá žádný plot, cedulku ani značku, raději jsme to s Týnkou objeli. Přes kopec do Držkové. Myslím, že spíše Vlčková by se měla jmenovat Držková.



Tady jsme si zkrátili okruh a po zprvu příjemné cestě jsme vystoupali 370 metrů na vrch U tří kamenů. Posledních několik kilometrů bylo úplně strašlivých, kola šla stěží tlačit. Pak už to celkem šlo. Po hřebenové cestě jsme jeli z kopce do kopce a před námi se otevíraly úžasné vyhlídky. Nejlepší je z vrcholu Pardus, kdy při dobrá viditelnosti zahlédnete za hřebenem Vizovických vrchů Bílé Karpaty. Při kochání se rozhledem do kraje vyšlapala do kopce z opačné strany dvojice místních bikerů, asi tak mého středního věku. Když jsme pak sjížděli, co oni vyšlapali nahoru, pochopili jsme, že jsme právě potkali krále horských cyklistů. To není možné, co tady všechno lidi vyjedou!

V údolí, po dlouhém technickém sjezdu jsme se osvěžili ve vesničce Ráztoka v Myslivecké chatě Grůň. Kromě vycpané zvěře tu dělají výbornou domácí limonádu. Čekalo nás ještě 10 kilometrů k autu a na začátku jsme museli vystoupat na protější hřeben. Obvykle se asfaltu vyhýbáme, ale po těch hrozných kopcích jsme byli rádi, že jedeme po lesní cestě s asfaltovým povrchem, kam naštěstí mají auta vjezd zakázán. Cestou jsme zachránili silničního cyklistu ze Zlína, kterému se přetrhl řetěz a neměl s sebou nýtovačku. Ten původem z Prahy, ale bydlící ve Zlíně kvůli své slečně, dokonale se přizpůsobil místním poměrům a od jara do podzimu dojíždí každý den do práce a zpět 85 kilometrů.

Pak jsme při hledání trasy hledali správnou cestu, protože ta, co jsme po ní měli jet, tak existovala jen na mapě. Stmívalo se, Týnkla vyplašila divočáka, ale ten se naštěstí lekl taky a utekl. Nakonec jsme objevili cestu, která byla jak na mapě, tak ve skutečnosti a následoval sjezd, dlouhý tak sedm kilometrů. Týnka se řítila z kopce a na tváři měla blažený úsměv. „Zpomal,“ volal jsem za ní, ale mělo to pramalý efekt. K parkoviši pod Lukovem jsme dorazili za tmy. Bez brýlí na dálku, které jsem někde zapomněl, nebyla jízda autem serpentinami zpátky do Hrozenkova úplně příjemná, ale přežili jsme to. A pak jsem skoro celou noc nespal, jak mne bolely nohy. Ten výšlap na Lysou horu byl v porovnání s dneškem pohodovou vyjížďkou!