Konečně! Další okruh v Plaské pahorkatině je dokončen! Celkem šestkrát jsme se vypravili do malebné krajiny u Radnic, abychom prozkoumali terén, který je dobře
znám bikerům z Plzně a Rokycan, ale pro nás Pražany skrývá se ve stínu Brd a Křivoklátska.
A přitom při jízdě krásnou přírodou po širokých i úzkých lesních cestách tu nepotkáte s výjimkou poutních míst, jako je zřícenina hradu Libštejn nebo
Kokotské rybníky, ani živáčka.
Jak pohodově to podle mapy vypadalo, realita nás překvapila. Proto jsme do místních lesů a skal museli přijet víckrát, než jsme původně plánovali. Abychom to
tady důkladně prozkoumali, hlavní okruh v délce 72 km jsme rozdělili na tři menší po 35 – 40 km. Jenže poprvé, to se mi zasekly kliky na kole a po kilometru
bylo jasné, že to dál nepojede. Podruhé nás 10 kilometrů před koncem prvního kolečka překvapilo s Majdou krupobití. Ještě že jsme měli v tu chvíli po ruce hospodu
U žáby v Chrástu. K autu jsme pak jeli taxíkem.
Potřetí byly Majda s Týnkou ve škole, tak jsme jeli sami dva s Pájou. Jenže ta měla kromě stále zablokovaného krku skoro celý den migrénu. Nadopovaná prášky
pak prostřední kolečko ujela, ale sjezd v tajném bikeparku ani zbytek vyjížďky si moc neužila. Ale dala to celé. Mám ženu hrdinku! A proč tajném? No, protože
odkaz Berounka Trails nás zavede někam úplně jinam, než by člověk čekal a ani jinde
se o bikeparku příliš nepíše. Ale je příjemně náročný, určitě se sem podívejte.
Počtvrté jsme přijeli do Radnic v kompletní sestavě (Pája, Majda, Týnka a já), jenže se nám ten den nepodařilo brzy vstát a tak nejen že jsme z Radnic
vyjížděli v jednu odpoledne, ale navíc začalo pršet. Bylo jasné, že třetí a poslední zkrácený okruh nejen že nestačíme ujet, ale točit v dešti nemá cenu.
Tak jsme se vrátili autem do Prahy.
Popáté bylo krásně a vyjeli jsme včas. Majdu jsme nechali doma, po týdnu školy na ni už lezla nějaká nemoc. Tento okruh byl nejdrsnější. Týnce je sice teprve
deset, ale zvládla nálož, jak dospělý člověk. První úsek byl překrásný. Cesta vedla přes spoustu brodů údolím Radnického potoka. Škoda, že po ránu byla trochu
zima. První předsevzetí nenamočit si boty dlouho nevydrželo a po pár průjezdech vodou nám už bylo všechno jedno.
Jak nám byla trochu zima, v dalším úseku jsme se pořádně zahřáli. Cesta zpět vedla po červené, což je úzká pěšinka na podél prudkého svahu nad Berounkou. Už
začátek z Liblína na Libštejn je jen pro ty, co se nebojí výšek. Což já nejsem. Holkám výška nevadila, ale já jsem jel po úzké pěšince nad propastí jak pak říkala
Pája s „vykulenýma očima.“ A vykulený oči jsem měl i z toho, jak Pája skočila v jedné obtížnější pasáži z kola salto mortale.
Zatímco úsek na Libštejn ještě docela šel, z Libštejna jsme chvílemi šli i my. Ale jen chvílemi, když jsme překonávali hluboké strže. Jinak jsme se snažili jet.
Obtížnost se stupňovala. V údolí Olešenského potoka jsme trochu zabloudili, protože nám připadalo nepravděpodobné, že červená vede kolmo nahoru po příšerném svahu.
No, zvládli jsme to všechno. Nakonec jsme si podruhé sjeli černý singletrack v tajném bikeparku a úplně zdevastovaní jsme pak jeli domů.
Šest měsíců jsme byli zdraví, ale stačily dva týdny školy a naše obě holky jsou nemocné. Od nich to chytla Pája, a proto jsem pošesté vyrazil do terénu sám.
Projet nedokončený úsek kolem Kokotských rybníků a najít alternativu k části červené trasy nad Berounkou.
Nutno říci, že cesta, kterou jsem objevil, by byla sjízdná, kdyby nebyly napříč popadané stromy, v úseku podél pole nebyla rozoraná a pak v nakonec v lese
nezmizela zcela.
Výsledkem tedy je, že úsek s brody a pěšinkou jsem se rozhodl přidat k základnímu okruhu jako bonus pro drsné bikery. Protože onehdá nám jeden z Mostecka
vyčítal, že provozujeme turistiku a nejsme vůbec drsní. Tak se bikeři ukažte! Jo a holky mají pořád tu nejhorší mužskou nemoc – rýmičku a už doufám chápou,
jaké peklo prožívám vždy, když ji mám. Já jsem zatím zdráv, ale po té cestě nad propastí mi popraskaly žilky v očích a vypadám s krvavým bělmem jak Frankenstein.
Asi jak jsem měl ty „hrůzou vykulený bulvy,“ jak řekla Pája. A když jsem s těma krvavýma očima šel na oční, objednali mne na třetího listopadu, tedy za dva měsíce.
Snad se to do té doby spraví samo.
